@bettypavkova

čtvrtek 18. ledna 2018

Změna vzhledu

ledna 18, 2018 8 Comments

Zdravím. Následujících (doufám, že) minutách (a ne hodinách) budu měnit vzhled blogu. Nelekněte se :) Je možné, že části některých článků budou nečitelné, protože u minulého vzhledu by trochu haprovaly barvy písma. :)

středa 17. ledna 2018

Hostitel - Stephenie Meyerová

ledna 17, 2018 4 Comments

Melanie Stryder se odmítá vzdát. Náš svět napadl neviditelný nepřítel. Lidé se pro tyto mimozemšťany mění na pouhé hostitelské tělo; jejich mozek ovládne vetřelec, ale tělo zůstává netknuté a zdánlivě beze změny pokračuje v předchozím životě. Obětí mimozemšťanů se rychle stane drtivá většina lidstva. Když vetřelci dopadnou i Melanii, jednu z hrstky přežívajících „divokých“ lidí, dívka vůbec nepochybuje, že nastal její konec. „Poutnice“ – její vetřelecká „duše“ – která teď ovládla Melaniino tělo, dostala předem varování před problémy existence v člověku: změť pronikavých emocí, příliš mnoho smyslů, vypjatě živé vzpomínky. S jednou potíží však Poutnice nepočítá: předchozí obyvatelka těla se odmítá vzdát vlády nad svou myslí, i když tělo jí už nepatří. Poutnice bádá v Melaniiných myšlenkách a doufá, že objeví příčinu nezdolného lidského vzdoru. Místo toho Melanie naopak zaplní mysl Poutnice vzpomínkami a podobou milovaného muže – Jareda, který se dosud někde skrývá před vetřelci. A jelikož Poutnice se nemůže oddělit od Melaniiny tělesné touhy, sama začne prahnout po muži, jehož má odhalit. Když vnější okolnosti přinutí Poutnici a Melanii, aby uzavřely nedobrovolné spojenectví, vydají se spolu na nebezpečnou a nejistou pouť za mužem, kterého obě milují. Stephenie Meyerová patří k nejzajímavějším autorům současnosti. Ve svém Hostiteli nám předkládá strhující a nezapomenutelné dílo o vytrvalosti lásky a o samotné podstatě toho, co člověka dělá člověkem.

Jaký knižní nadšenec by neznal jméno Stephenie Meyrová? Myslím si, že ho zaznamenala skoro každá dívka. Jde totiž o autorku bestsellerové série Stmívání. Musím se přiznat, že Stmívání je moje srdcová záležitost. Podlehla jsem mu asi jako třináctiletá a dodnes si sérii ráda přečtu. Je to pro mě ideální kniha pro dny, kdy jsem nemocná a nebo se prostě cítím pod psa - je to, jako vracet se mezi staré známé. Proto se divím, že jsem se k Hostiteli dostala až teď, ale možná je to vlastně lepší. Hostitel je podle mě totiž tím pravým nejen pro YA kategorii, ale i pro starší čtenáře.

Hostitel mi po dlouhé době přinesl ten stav, kdy čtete knihu a nedokážete ji odložit. Když už ji ale odložíte, nemůžete se myšlenkami vrátit do reálného světa a jste pořád v tom knižním... Ano. Z knihy jsem byla nadšená. Kniha mě opravdu neskutečně pohltila.

Je pravda, že prvních 70-100 stran se příběh teprve rozjíždí. Nevím, zda jsem měla zrovna špatnou čtecí náladu a nebo mě tyto první strany opravdu nepohltily tolik, ale hned co jsem se přes ně dostala, kniha začala být strhující. Tyto první strany jsou pro čtenáře chvílemi matoucí. Meyerová nás totiž hodí rovnou, bez nějakých vytáček do "postapokalyptického" světa plného mimozemšťanů a jejich ideologie a člověk se prostě musí rozkoukat. Pokud ale vezmeme v potaz, že jde o knihu, která má úctyhodných 550 stran, nejde o extrémně dlouhý, rozjezdový úvod. Obvzlášť když k tomu připočítáme následujících 450 stran, které nás nepustí.

Autorka zde opět zachovává svou nejsilnější stránku - jednoduchý a opravdu neskutečně čtivý styl vyprávění. (Mám pocit, že sága Stmívání je asi to nejčtivější, co jsem kdy četla - k čemuž samozřejmě přispívá i překlad). Oproti Stmívání jsou věty o něco pestřejší a košatější, přesto stále čtivé. Čímž se dostávám i k překladu. Knihu jsem četla ve vydání od Slovartu a překlad byl kvalitní, ovšem co se v knize objevovalo byl zpřeházený slovosled. Nebylo to na každé stránce, všimla jsem si toho v knize možná desetkrát? (Nepočítala jsem to, to je opravdu prachsprostý odhad). Ale je to něco, čeho si já osobně všimnu spíš, než překlepu a nebo pravopisné chyby. Dokonce jsem narazila na větu, kterou jsem si nebyla přesně jistá, co chtěl autor (nebo spíš překladatel) říci. Chyběly v ní alespoň dvě slova a to je škoda... Nebylo to však v takovém rozsahu, aby mi to dokázalo zkazit požitek z knihy.

Postavy jsou zde dle mého propracovanější než ve Stmívání (ano, neubráním se zde srovnáváním s tímto fenoménem). Vlastně všechny postavy byly sympatické. Některé byly možná až dokonalými hrdiny, ale to mi nijak nevadilo. To samé mohu říct o ději. Opět mnohem propracovanější, než ve Stmívání, autorka nám zde opět přináší prakticky novou linii světa. Přesto, že (bohužel!!!!) věnovala Hostiteli pouze jednu knihu (a to dokonce původní informace zněly, že jde o první díl ze série), svět byl mnohem bohatší. No a na konci knihy mé srdce zaplesalo.

Asi jste pochopili, že zde půjde opět o vysoké hodnocení. Kniha mě opravdu neskutečně bavila a strašně bych si přála další díly, ale těch se asi už nedočkáme. Přece jenom je to už pár let od vydání. Každopádně je zde vidět neskutečné zlepšení autorky. Děj je bohatý, čtivý a získal si moje srdce. Jsem si téměř jistá, že knihu si přečtu znovu a nejen jednou a možná to ani nebude tak dlouho čekat. Dávám 100%.

pondělí 15. ledna 2018

Vražda v Orient-Expresu - Agatha Christie

ledna 15, 2018 8 Comments

K napsání jedné z nejslavnějších detektivek inspirovala anglickou královnu zločinu nezvykle krutá zima, která v roce 1929 způsobila, že legendární Orient-expres uvízl na své pravidelné cestě Balkánem ve sněhových závějích. Jen co vlak zastavil, zamrzly stroje a cestující i posádka zůstali na několik dní ponecháni napospas svému osudu… Každý se svým tajemstvím, každý se svou záhadnou minulostí…

Hercule Poirot, jehož Agatha Christie učinila hlavním aktérem příběhu, nastupuje do Orient-expresu v Istanbulu, neboť je naléhavým telegramem žádán, aby se vrátil zpět do Anglie. Ve vlaku jeho pozornost upoutá bohatý Američan Ratchett; ten později Poirotovi nabídne vysokou odměnu za to, že jej ochrání před hrozícím vražedným pokusem. Belgický detektiv návrh odmítá – a následujícího rána je Američan ve svém kupé nalezen mrtev, s řadou bodných ran!


Stydím se. Bože jak se stydím, že až letos jsem se seznámila s Agathou Christie. Já milovnice detektivek jsem se s jejich královnou seznámila až na sklonku svých jednadvaceti let! Bylo mi jasné, že to bude jízda. A jízda to byla.

Mám pocit, že představovat takhle slavnou knihu je až skoro zbytečné, ale určitě se najdou někteří jako já. Ti, co knihu ještě nečetli a doufám, že je na tuto fenomenální detektivku třeba nalákám.
Na jednu stranu se kniha čte neskutečně dobře, prakticky sama. Na druhou stranu to ale rozhodně není kniha pro někoho, kdo nechce přemýšlet. Byla by to totiž neskutečná škoda a mnoho by mu toho uteklo. Hercule Poirot je totiž geniální a pokud se nebudete na děj soustředit a nebudete nad ním přemýšlet, nebudete mít šanci polapit jeho geniální dedukce ani z poloviny.

Co se postav týče je jich tam opravdu mnoho, takže nějaké blízké vztahy si nemáte šanci, v poměrně útlé knížečce, vypěstovat. Na druhou stranu dodává tento jistý "distanc" větší objektivnost a přiblížení Poirotovi. A samozřejmě také zvyšuje dávku mrazivosti. Překvapilo mě, že se nijak blízce nespřátelíte ani s Poirotem. Líbila se mi jeho jízlivost, ale nic víc se o něm nedozvíte. Ovšem je to moje první kniha (a určitě ne poslední) s Poirotem v hlavní roli. Doufám, že v jiných knihách se o něm dozvím více. Je to rozhodně zajímavá postavička...

Kniha je členěná do tří částí. V první se stane vražda, ve druhé jsou výpovědi svědků a ve třetí "Hercule Poirot přemýšlí" a dobere se k závěru. Jednotlivé kapitoly jsou krátké a to přispívá k neskutečné plynulosti a lehkému čtení - a je to podle mě jedna z věcí, která poukazuje na to, že paní Agatha byla opravdu mistrem svého řemesla.

Na knize je samozřejmě velice lákavé prostředí. Cestující odtrženi ve vlakovém vagonu, obklopeni sněhovými závějemi a "vrah je mezi námi". Člověka přepadne mrazivý pocit, když si představí, že by se v této situaci mohl naleznout...

Další plus za mě dostává kniha i díky vydání. Četla jsem jí v tom novém, filmovém (přiznávám se, že obálky edice, ve které Christie vychází mě nijak nezaujaly a působí na mě lehce nudně) vydáním, které je podle mě nádherné. Obálka se mi opravdu neskutečně líbí. Písmo v knize je o něco větší než bývá běžné a proto se kniha čte snad až moc rychle. :-)

Od knihy nečekejte současnou detektivku s jednoduchým dějem. Musíte myslet, ale pokud detektivky máte rádi, budete Vraždu v Orient-Expresu milovat. Je třeba brát v potaz, že nejde o detektivku, která by se dala srovnávat s těmi současnými. Nenaleznete zde žádné brutální popisy, akci... Přesto, že výsledek nepůsobí příliš uvěřitelně a providitelně, tou "prostotou", která celý děj provází, uvěřitelný je. Rozhodně knihu doporučuji, dle mého to je jedna z knih, kterou by měl přečíst každý vášnivý čtenář. Pokud Vás čeká maturita a máte vstřícného učitele, zkuste se poptat, zda byste si ji nemohli zařadit do maturitního seznamu knih. Rozhodně byste nelitovali. Knihu rozhodně doporučuji, kdybych neviděla před jejím čtení film (byl to ten starý, bylo mi asi 12 a neskutečně mě nadchnul), měla bych z knihy rozhodně ještě větší prožitek. Dle mého jde o jednu z knih, kde je rozhodně lepší prvně číst a pak vidět. Přesto knihu určitě doporučuji. Hodnotím ji 90%.




čtvrtek 11. ledna 2018

Akta X - Nikomu nevěř - Jonathan Maberry

ledna 11, 2018 8 Comments


Jsem milovníkem kultovních Akt X. Ten seriál je něčím neskutečně přitažlivým a já se nemůžu dočkat až s přítelem rozkoukáme nejnovější sérii, která zrovna začala vycházet. Není tedy moc divu, že Akta X - Nikomu nevěř. Jsem dostala od přítele k Vánocům. Jde o sbírku 15 povídek a já byla opravdu překvapena. Vzhledem k tomu, že povídky vyloženě nevyhledávám jsem byl lehce skeptická - ale opak byl pravdou, asi kromě dvou povídek bych každou z nich hodnotila pěti hvězdičkami.

Knihu bych chtěla zhodnotit spíše jako celek a jednotlivé povídky pak opravdu jen krátce. Přece jenom jich není úplně málo.

Jak jsem již zmínila, byla jsem ke knize nejprve skeptická. Tak zaprvé - jde o patnáct povídek a každá je od jiného autora. Bála jsem si, že zde budou obrovské rozdíly jak po kvalitativní stránce textu, tak ale například i ve vykreslování jednotlivých postav. Nebylo tomu tak. Vlastně asi až na jednu povídku si myslím, že každý z autorů psát umí a je vidět, že mají i vztah k Aktům X. Vztah Muldera a Scullyové byl ve většině povídek opravdu seriálový.

Co obvzlášť oceňuji je to, že většina povídek mi dokázala navodit právě tu atmosféru, kterou jsem měla u sledování každého dílu seriálu a to je něco, co jsem rozhodně nečekala.

Každé povídce je věnováno kolem 30 stran, což se ukázalo (až na výjimky) jako ideální délka pro autory i povídky. Díky tomu, že jsou jednotlivé povídky takto krátké se čte kniha hodně rychle, přesto, že nepatří mezi ty úplně nejtenčí.

Z jaké "drobnosti" na knize jsem byla opravdu nadšená je X na ořezu.



Teď už krátce ke konkrétním povídkám:

1. Katatonie - první z povídek mě okamžitě navnadila na čtení. Byla přesně ve stylu, který mám ráda. (I v Lovcích duchů a podobně mám ráda, když je něčím posedlé město/oblast). Povídka měla hororové prvky a mě se líbila. Možná bych ocenila delší "akční část", která byla na můj vkus až příliš krátká, ale atmosféra Akt X z povídky vyloženě sálala. 90%

2. Šelma z Little Hillu - další typická Akta X. Tady jsem byla opravdu napnutá, jak to vlastně všechno bylo. 85%

3. Opomenutí - povídka z pohledu Skinnera byla prvně šok, nakonec byla poměrně zajímavá. Více než co jiného je to detektivní povídka. Ale nakonec se mi poměrně líbila. 75%

4. Soumrak - tak trochu i "sranda povídka" obsahující lehkou parodii na Stmívání. Ve finále jsem čekala něco trochu jiného a je pravda, že se závěrem jsem nebyla stoprocentně spokojená, přesto se mi ale velmi líbilo prostředí a okolnosti příběhu. 90%

5. Milovat vetřelce - povídka z pohledu Scullyové byla zajímavým zpestřením. Děj byl zajímavý a originální, ale nebylo to něco, co by mě nadchlo extrémně. Radši bych si Danu v hlavní roli užila v jiném příběhu. Přesto však byl člověk od začátku napnutý, jak se vše vyvine. 75%

6. Non gratum anus rodentum - opět Skinner v hlavní roli. Jeho postav jsem nijak extra nemusela ani v seriálu a neuchvátil mě ani v knihách. Je sice zajímavé, že v této povídce se podíváme i do jeho minulosti, přesto mě tato povídka poměrně zklamala. Líbil se mi nápad, ale rozuzlení mi příliš nesedlo. 75%

7. Zpátky v El Pasu nebude mít můj život cenu - tohle mi sedlo, vzhledem k tomu, že kromě Akt X miluji Lovce duchů, byla jsem z této povídky nadšená. Hodně mi připomíná jednoho "zloducha", se kterým právě Sam a Dean bojují. Možná úmyslná inspirace, možná ne, ale tahle povídka se mi líbila opravdu hodně. 100%

8. Hledání nevysvětlitelného - další tak trochu "Lovci duchů" styl. Duchařina propojená s reality-show. Za mě jo, jo, jo. Tohle mě bavilo i když by mi taková povídka sedla spíš do sbírky povídek právě k Lovcům duchů, než k Mulderovi a Sculleyové. 95%

9. Král vodní hlubiny - v této povídce se dostaneme do exotického prostředí, konkrétně do Saudské Arábie. Je zde poměrně zajímavá narážka na zahalování muslimských žen - kdo zná Akta X a náturu Dany ví, že to je něco, co její osobnost nebude nadšeně vítat. Zajímavá, brutální zápletka. Nejprve jsem byla poměrně zmatená - nevěděla jsem, co si o povídce vlastně myslím, ale zpětně můžu říct, že se mi dost líbila. 90%

10. Stoky - tato povídka se mi od začátku poměrně líbila, čekala jsem jak se celý děj vyvrbí. Jsou zde i retrospektivní části, což je na těch "pár stránkách" poměrně um zajímavě provést. Nebylo to pro mě to nejlepší v knize, ale stále jsou zde skvěle vidět stopy atmosféry Akt X. 85%

11. Clair de Lune - na této povídce se mi líbilo prostředí, sníh. Hodně sněhu. Odtržení od světa, ale ve finále trochu zmatený děj, většina v náznacích. Možná si autor mohl s touto povídkou pohrát trochu víc nebo ji věnovat ještě o několik málo stran víc, aby děj detailněji rozebral. 75%

12. Všechno je to v očích - další z těch nejlepších povídek z knihy. Mám ráda "zločiny" odehrávající se v době Halloweenu. Když k tomu přidáte místa činu jako starý kostel se hřbitovem a obchod věnující se prodeji Halloweenských dekorací je to v kombinaci s brutálními vraždami to pravé. 95%

13. Dům na Hikorovém vrchu - pro mě nejlepší povídka z knihy. Dovedu si ji představit i perfektně zfilmovanou. Napínavé, tajemné, děsivé. 100%

14. Čas a příliv - a tady zase největší zklamání. Teoreticky si umím představit slušnou knihu, ale na těch několika stránkách, které autorům dává povídka k dispozici to byla tragédie. Z Mauldera se stal neskutečný génius, který během odstavce přijde na něco, na co by tak rychle ani Mulder nemohl přijít. Postavy jednají bez zaváhání a beze špetky strachu, což by se při mílce, která by v této situaci nastala naprosto jednoduše i v seriálu jako Akta X a riskují tím všechno. Tahle povídka byla přeplácaná a zároveň mi v ní mnoho věcí chybělo. Přitom potenciál by zde byl, stačilo by, věnovat jí více prostoru a třeba se více zabývat i historií ostrov... 45%

15. Sochy - zde chce zmínit, že autor má opravdu květnatý projev plný přirovnání - a to je něco, co mi prožitek z hororů, sci-fi a podobných žánrů, které působí děsivě, poněkud ruší. Prostě mi to k tomu nesedí. Každopádně děj je rozhodně perfektní. Pro mě zde je osobní problém - nemám ráda knihy odehrávající se v prostředí pouště a "vyprahlých planin"... 85%

Pokud máte rádi tajemno, sci-fi a nebo fantasy - do toho. Pokud máte rádi duchařinu - do toho. Pokud milujete Akta X, musíte knihu přečíst! Celkově bych knihu hodnotila asi tak 90%, ale berte to tak, že já prostě zbožňuju všechno, kde jsou Akta X!

pondělí 8. ledna 2018

Dlouhá noc - Amanda Quick

ledna 08, 2018 10 Comments


Po sedmnácti letech přijíždí Irene Stensonová domů, aby prošetřila smrt svých rodičů – a setká se s něčím mnohem děsivějším, než si uměla představit…



Investigativní reportérka Irene Stensonová nebyla ve svém rodišti Dunsley v Kalifornii od té příšerné noci, kdy našla oba své rodiče mrtvé na kuchyňské podlaze. Nyní posedmnácti letech obdržela překvapující zprávu, která se možná týká jejich smrti – a je odhodlaná odhalit pravdu o tom, co se tu dávnou noc stalo.

Ubytována v místním rekreačním areálu se svěří pohlednému Lukeu Dannerovi – bývalému mariňákovi zvyklému udílet příkazy, které Irene odhodlaně ignoruje. Luke však vycítí pod jejím sebevědomým zevnějškem strach – a neubrání se nutkání ji chránit. Kromě toho ho pohání vlastní vášeň, a zatímco se společně řítí do nebezpečí, podstupují větší riziko, než kterýkoli z nich očekával… 


Dlouhou noc jsem dostala od přítele k Vánocům a byla to první kniha, po které jsem sáhla. Vzhledem k tomu, že jsem u něj 22. prosince dočetla knížku, dali jsme si dárky už 22. v noci (místo obligátního 23.) a hned jsem oba začali číst. Já zvolila právě Dlouhou noc. Na knihu jsem narazila už alespoň před dvěma lety a až letos jsem se k ní dostala. A ve finále jsem byla vážně spokojená.

Kniha se čte velice dobře, jak jsem zmiňovala, začala jsem s ní někdy kolem jedenácté večer 22. prosince a 24. jsem ji dočetla. Autorka píše pod různými pseudonymy a je vidět, že opravdu psát umí (a já budu muset určitě vyzkoušet další její knihy). Kapitoly vám ubíhají jedna za druhou, ani nevíte jak. Osobně se mi líbilo vyjádření prostředí - nebylo to takové to násilné popisování, které člověka nudí, protože je vždy na několik stran a člověk je z toho až přehlcen. Naopak. Popisy byly krátké, ale opravdu výstižné a já si místa, ve kterých se děj odehrával, opravdu skvěle představovala.

Postavy mi byly sympatické také. Dva, tak trochu podivíni, bojující s démony minulosti, jejichž tajemství postupně odhalujeme - a opravdu nás překvapují. Postavy byly chvílemi na můj vkus lehce ukvapené, na druhou stranu těžko posoudit, v jejich situaci jsem se neocitla a doufám, že nikdy neocitnu. Co se mi líbilo, byla romantická linka, která se v knize objevila. Byla uvěřitelná, nebyla přehnaně uspěchaná (což je dost subjektivní názor, ale nebylo to ve stylu "známe se dva dny a strašně se milujeme". Jejich stav se jistým způsobem vyvíjel a upřímně, zajímalo by mě, jak to s nimi bylo dál a dál. Oblíbila jsem si je, což se nestává pokaždé. (I když poslední dobou se mi zase s postavami dobře sžívá).

Děj graduje, dočkáme se i překvapujícího "wow" efektu při rozuzlení hlavní zápletky. Na druhou stranu, pro čtenáře Deavera a podobných detektivkových velikánů to nebude zas tak ohromující. Pokud však detektivky běžně nečtete, věřím, že Vás i závěr knihy poměrně zvedne ze židle. Kniha se mi líbila. Rozhodně bych ji doporučila. Není to nejlepší detektivka, kterou jsem kdy četla, ale zabavila mě stoprocentně. Jde o příjemnou četbu, která neurazí. Přečtenou ji máte opravdu za chviličku, příjemně si u ní odpočinete, pravděpodobně Vás i překvapí. Knihu jsem na Goodreads hodnotila čtyřmi hvězdičkami, procenty by to bylo přibližně 75% a vzhledem k tomu, že ji momentálně na Baronetu seženete asi za 90 korun, neváhala bych a zkusila ji! :-)

pátek 5. ledna 2018

Mé sladké šestnácté století - Rachel Harris

ledna 05, 2018 4 Comments

Cat Crawfordová má za pár dní oslavit své sladké šestnácté narozeniny. Ovšem to poslední, co si Cat přeje, je extravagantní narozeninová party organizovaná její temperamentní nevlastní matkou. Alespoň malou útěchou jí je plánovaný rodinný výlet do magické Florencie. A když ji při prohlídce tohoto úžasného města zavede zvědavost do cikánského stanu, ocitne se přímo… v renesanční Florencii. Na tomto výletu do šestnáctého století, vyzbrojena pouze batohem plným věcí z budoucnosti, se Cat setká se svými předky. A nejen s nimi, vždyť v této době je Florencie plná známých umělců, kteří právě tvoří svá vrcholná díla. A samozřejmě není nouze ani o pohledné renesanční ctitele… Avšak podaří se Cat najít cestu zpět do moderní doby, nebo se její italské dobrodružství promění v italské navždy? Vzhledem k tomu, že miluji umění a právě renesance je jedním z mých nejoblíbenějších období, zaujala mě anotace této knihy. Došlo mi, že co se cestování v čase týče, jsem v tomto směru naprosto nepolíbená. Snad kromě obraceče času v Harrym Potterovi jsem nečetla nic, kde by se časem cestovalo a tak jsem se rozhodla, že knížku budu muset zkusit. Člověk má občas chuť sáhnout po oddechové romantice a říkala jsem si, že tohle by mohlo být to pravé, no nebylo tomu úplně tak...

Nejdřív bych se ráda věnovala tomu, co se mi na knize líbilo. To byla jednoznačně renesanční Florencie. Itálii mám ráda stejně jako renesanci, takže v tomhle směru byla kniha napsána přesně pro mě. A v tomhle směru mi vyhovovala. Nedozvíte se zde žádné detailní a nové informace o této době, to ne. Nejznámější malíři zde však zmíněni jsou. Rozhodně jsem byla nadšená, kdy se Cat potkala s jednou slavnou osobností renesanční Itálie. To jsem rozhodně ocenila.
Autorka se také hodně vyžívala v popisu rób, což mě jako holku rozhodně bavilo, celkově jsem si svět, ve kterém se Cat ocitla, představovala krásně barevně, živě a to bylo moc fajn.

Z těch méně podstatných fajn věcí bych zmínila obálku, která je tak neskutečně kýčovitá přeslazená, až je nádherná. Obálka knihy mě opravdu neskutečně zaujala i přesto, jak je „přehnaná“ a v knihovničce ji budu mít moc ráda.

Autorka píše jednoduše, jak se na YA romantiku sluší a patří, mně ovšem její styl (nebo to může být také zapříčiněné překladem, těžko říct...) nesedl tolik, co jiné knihy. Od takovéto young-adult knihy očekávám, že se mi bude číst prostě sama, abych si ji užila jako skvělou odpočinkovou knihu. Nečetla se mi vyloženě špatně, to ne, četla se hodně dobře, ale víc mi sedl styl třeba Amy a Roger Na cestě a nebo Stmívání. To, jak člověku vyhovuje styl, kterým autor píše je čistě subjektivní. Na druhou stranu jsem to do této recenze napsat určitě chtěla. Názor si na to bude muset však udělat každý vlastní.


Dopřeji si ještě jedno malé hnidopišství. Kapitoly mají absolutně neucelenou délku, jedna je na dvacet stran, jiná na pět. Je to něco, co není obrovským problémem, ale na mě to působí rušivě.

S čím jsem ovšem v knize měla opravdu problém, bylo chování postav. Přesto, že byly poměrně sympatické (je třeba upozornit, že s psychologií jednotlivých hrdinů si autorka absolutně hlavu neláme) jejich jednání bylo někdy opravdu nepochopitelné. Tak si například představme, že se ocitneme z čistajasna v 16. století ve Florencii. Hlavní hrdince stačil jeden odstavec, aby jí vše bylo jasné. Neumím si představit, že by v takové situaci někdo byl během chvilky rozhodnutý, že je vše prostě tak jak je a nijak hlouběji se nezabíral tím, jak je to vůbec možné. Hlavní hrdinka dokonce z počátku nijak výrazně neřeší, zda se jí nějak podaří vrátit zpět k jejímu životu. Je to zmiňováno spíše okrajově, ale nijak hlouběji se nad tím nezamýšlí.
Takových věcí tam je více, ale to už bych se dopustila spoileru a to nechci.

Mám z knihy rozporuplné pocity. Ale přesto byl příběh jistým způsobem kouzelný a milý, celý „růžovoučký“. Absolutně se nemůžu rozhodnout jak knihu hodnotit. Na Goodreads jsem jí dala slabé 4 hvězdičky, ale možná hodnocení stáhnu na 3, procentově bych hodnotila přibližně kolem 60%. Přečtení Vám neublíží, místy pobaví... Pokud však hledáte dárek pro čtenářku kolem 12-13 let, ta by mohla být nadšená, protože by v knize nehledala tolik nelogičností v jednání postav a podobně.

úterý 2. ledna 2018

Sedmilhářky - Liane Moriarty

ledna 02, 2018 14 Comments

Jane je hloubavá, do sebe uzavřená šedá myška a v životě to vůbec nemá jednoduché, protože sama vychovává pětiletého syna. A ten se teď navíc začal ptát po svém tátovi. Madeline je velká parádnice a přitom neřízená střela. Momentálně jí ztrpčuje život její exmanžel: po letech si zničehonic vzpomněl, že by se mohl taky podílet na výchově jejich společné dcery. Celeste je věčně zasněná, poněkud vynervovaná místní kráska. Co ji ale může trápit, když má tak hodného, hříšně bohatého manžela a přepychový dům? Snad jen ta jejich dvojčata jsou občas na zabití. Každá z nich je úplně jiná, a přesto jsou nejlepší kamarádky. Jsou však k sobě skutečně upřímné? Vždyť i drobné lži a polopravdy můžou časem vyústit v obrovskou tragédii.

Sedmilhářky byly před nedávnem hitem, který proletěl nejen českým internet v knižní, ale i seriálové podobě. Já osobně neodolala seriálu, protože jeho obsazení je perfektní a byla jsem z něj nadšená. Dlouho jsem přemýšlela, jestli si mám i přečíst knihu. Přece jenom je součástí děje hodně velké „wow“ a to já si radši užiju v knize, než předtím v seriálu a nebo filmu. Nakonec jsem ale po knize sáhla, protože seriál mě opravdu bavil. A jaký je můj názor na ni?

Panebože! To bylo něco. Ano, asi tak. Sedmilhářky jsou naprosto skvělou knihou. Příběh je perfektní a přinese několik překvapujících momentů, z kterých si doslova sednete na zadek. Celý děj se odehrává kolem rodičů dětí z jedné školy. Zdá se to jako malicherná oblast ve které by se mohlo dít něco zajímavého, ale opak je pravdou. Autorka nám přináší mnoho drobných útržků ze života obrovského množství lidí a jeden je zajímavější než druhý. Dále v ději dojde k vraždě, což víme od samotného začátku. Skoro v každé kapitole je vložen k dění komentář některé méně významné postavy, která dění sledovala a teď ho přeříkává reportérům. Kniha však rozhodně nejde brát jako detektivka, tuto část jsem nebrala jako hlavní příběhovou linii, i když to ta kmůže na první pohled působit. Pro mě je to román o ženách, matkách a „drobných lžích“.
Hlavní tři hrdinky jsou vytvořeny perfektně. Jejich psychologie je naprosto uvěřitelná od malicherného chování jedné, po nepřipouštění si závažných problémů té jiné. Prostě ženy. Hlavně pro mužské čtenáře by mohlo být vtipné, co jsou dospělé ženy, matky schopné řešit za „pitomosti“. Jenže ono tomu tak opravdu bývá...


Opravdu jsem ráda, že jsem po knize sáhla i přesto, že jsem seriál viděla. Většinou mě kniha nebaví už tolik, když vím, co se v ní stane, ale tady jsem stránky hltala dál a dál, přesto, že až na několik drobných odlišností byl seriál hodně věrný své předloze.
Díky Sedmilhářkám jsem se rozhodla, že budu muset jednoznačně sáhnout po některé z dalších knih od Liane Moriarty, protože píše opravdu neskutečně čtivě. Knihu rozdělila do krátkých kapitol, což mám velice ráda a děj díky tomu opravdu plyne a ubíhá velice rychle. Každá z kapitol sleduje soukromí jiné z hlavních hrdinek, což čtenáři přináší příjemné detaily z každodenních životů a náhled na situace z různých stran.


Knihu rozhodně doporučuji. Četla se sama. Pokud máte rádi drama z reálného života. Příběhy, které se klidně mohou dít vašim dětem nebo blízkým přátelům. Je to děsivé, ale reálné, což by některé čtenáře mohlo poměrně rozhodit. Každopádně podle mě je to opravdu perfektní kniha a jsem z ní neskutečně nadšená – a knihu hodnotím na 100%.

sobota 30. prosince 2017

Má Lady Jane - Cynthia Hand, Brodi Ashton, Jodi Meadows

prosince 30, 2017 11 Comments


Historie se nemusí brát příliš vážně… Dopřejte si královskou zábavu!
Jana Greyová má za sebou totéž, co řada šlechtičen před ní: svatbu s naprosto cizím mužem. Navíc má tu smůlu, že sňatkem se ocitla přímo uprostřed politického komplotu, který svrhl z trůnu jejího bratrance, krále Eduarda, a z ní udělal královnu. Na celých devět dní! Má opravdu vládnout, nebo řešit, že má hrad plný spiklenců a její novomanžel se ve dne proměňuje v koně? 
Originální fantasy na motivy historických událostí, které ale nebere příliš vážně. Čeká vás dokonalý černý humor, nadsázka, láska, dobrodružství a dokonce i troška magie.

O knížce Má Lady Jane jsem se dozvěděla díky knižním blogerům a youtuberům. Byla skoro na všech blozích a mě zaujala extrémně. Přesto, že pro mě YA četba není prioritní, byla Má Lady Jane první knihou z vánočních dárků od mamky, po které jsem sáhla. Tak moc mě zaujala. Mám ráda historii. Přesto, že spíš moderní dějiny, zajímám se o ty starší a tak jsem uvítala něco z toho prostředí. Také mě zaujala obálka. Nejsem člověk, co kupuje knihy podle obálky, ale tato mě opravdu hodně zaujala – je vtipná a podle mě hlavní hrdinku perfektně vystihuje. A také – ta naše česká je dokonalá, asi tak o milion procent hezčí, než ta originální.

Knížka Má Lady Jane není nic pro lidi, kteří špatně snáší hraní si s dějinami. Samozřejmě knihu nemůžete brát jako učebnici historie – to určitě ne. Musíte brát v potaz, že tu jsou kouzla. Více méně jde o to, že Jana se dostane ke koruně v době, kdy proti sobě bojují dvě „skupiny“ lidí – ti, co se ve zvířata mění a ti, co ne. Tak to asi (bohužel) v reálu nebylo, stejně jako jiné věci, všem nemění to nic na tom, že jde o skvělou knihu.

Díky tomu, že je kniha zamýšlená pro mladší, se skvěle čte. Za to děkujeme nejen trojici (čtete správně, trojici) autorek, ale samozřejmě i překladatelce. Jde o ten typ knihy, kterou přesto, že má kolem čtyř stovek stran, přečtete za několik hodin. Kapitoly nejsou extrémně dlouhé, což já oceňuji (mám mnohem radši knihy dělené do krátkých kapitol) a každá je psaná z pohledu jiné osoby. Střídají se pohledy Jane, Eduarda a Janina manžela, což přináší zajímavé pohledy na různé situaci, či politické názory a samozřejmě i vztahy. Na druhou stranu, mohl být v knize poměrně slušný „wow efekt“, kdyby byla psaná pouze z pohledu Jany a nebo byl pohled od jedné postavy v jednu chvíli opominut.
Nechybí zde ani romantika, ale není prvoplánová, kýčovitá. Je neskutečně příjemná a hlavně i poměrně uvěřitelná – hlavní postavy jsou vůči sobě neskutečně sarkastické, někdy protivné – a to podle mě do reálného světa patří.
Postavy jsou na mě všechny působily sympaticky. Hlavně sarkastická Jana byla skvělá. Ne zrovna často mě knihy opravdu, nahlas rozesmějí a Janiny hlášky a náhledy na různé situace to dokázaly několikrát.

Rozhodně se mi líbily myšlenky postav – představte si, že je vám třeba deset a jediné myšlenky vašich rodičů jsou na to, jak nejlépe a nejrychleji vás provdat. Potom následuje váš úkol, co nejrychleji zplodit potomky. Ono to v té době muselo následníky trůnů a děti ze šlechtických rodin opravdu jistým způsobem děsit.

Sečteno a podtrženo, prosím, přečtěte si Lady Jane. Je to sranda, vážně. U čtení si odpočinete, ale i pobavíte. Vlastně si chvilkami budete říkat, jak to sakra dopadne. Strašně jsem si oblíbila i všechny hrdiny. Dobrou zprávou je, že v originále už vyšel druhý díl této série (a třetí buď teprve vyjde nebo už vyšel? Nejsem si teď, omluvte mě, jistá). Doufám, že nám Fragment přinese i další díly, protože já se rozhodně s Janou, Eduardem ani s G nechci ještě rozloučit a chci si přečíst o jejich dalších dobrodružstvích, radostech a starostech. Knize dávám 90% a rozhodně ji doporučuji – hlavně nám, slečnám, dámám, či paním, které si chtějí odpočinout a zasmát se.

středa 20. prosince 2017

Dům, ve kterém... - Mariam Petrosjanová

prosince 20, 2017 7 Comments


Na kraji města uprostřed paneláků stojí Šedý dům, ve kterém žije Sfinga, Slepec, Lord, Tabákí, Makedonský, Černý a mnoho dalších. Není známo, jestli Lord pochází z urozeného rodu draků, ale Slepec je opravdu slepý, a Sfinga moudrý. Tabákí není samozřejmě šakal, ale cizí majetek mu rozhodně není cizí. Každý v Domě má svou přezdívku a za jeden den v něm toho prožijete tolik, co ve světě venku neprožijete za celý život. Dům přijme, nebo odvrhne každého. Dům v sobě skrývá hromadu tajemství i běžné „kostlivce ve skříních“. Dům je daleko víc než internátní škola pro děti, které opustili rodiče. Dům je jejich zvláštní vesmír.

Mladý vozíčkář, přezdívaný Kuřák, žije v Domě už několik měsíců, ale dosud ho považoval jen za nudný a nezáživný ústav, za pouhé odkladiště pro postiženou a nechtěnou mládež. Vše se mění poté, co je kvůli kázeňským pokleskům převeden do jiné skupiny chovanců, do společenství výrazných osobností i prazvláštních individuí. Postupně zjišťuje, že je celé tohle místo mnohem zvláštnější, než si vůbec uměl představit. Že ukrývá tajemství, schopná obrátit celý jeho život naruby. Že dokáže měnit osudy všech, kdo se nachází v jeho zdech... a také je může zabít.


Dům,ve kterém jsem vyhrála v balíčku (unboxing zde) od Čítám, teda som. A vlastně ani nevím, proč jsem sáhla, jako po první knížce z výhry, právě po ní. Možná jsem čekala čisté Young-Adult, přece jenom je to kniha vydaná Fragmentem a je na ní napsáno „pro čtenáře od 14 let“. Nakonec vlastně jediný můj pomyslný YA bod, splnila kniha v tom, jak moc byla čtivá...

U této knihy musím začít hezky „z vrchu“, tudíž obálkou. Nedělám to ráda, obálky pro mě nijak moc podstatné nejsou, ale tahle se mi strašně líbí. Tou temnotou, která z ní vyzařuje. A právě takto obálka perfektně vystihuje podstatu knihy. Je temná.

Musím říct, že rozhodně nesouhlasím s tím, že je kniha pro čtenáře od 14 let. Podle mě ji nebudou schopni zpracovat a pochopit. Podle mě i díky tomu, má kniha slabší recenze. Je sice psaná stylem jako YA, ale není to YA... A proto se k ní dostává špatná skupina čtenářů.

Kniha se věnuje překvapivě vážnému tématu. Postižením a dětem, které kvůli nim „nikdo nechce“. Žijí spolu v „internátě“, kde se tvoří různé skupiny. A co je zde důležité zmínit, autorka si se čtenáři hraje. Musíte na její hru přistoupit, jinak z knihy nebudete mít žádný požitek a budete maximálně zmatení. Často totiž nevíte, zda jde o halucinace, které by mohly být způsobené různými psychotropními látkami a nebo o „tak trochu jiný svět“. Ono je ve finále vlastně jedno, kterou z těchto variant si zvolíte jako tu svou, ale jednu si vybrat musíte. A to je to další – u knihy musíte přemýšlet, ne ji jen laxně číst. Ve finále vám knížka přinese i pár zajímavých myšlenek.

Kniha je opravdu čtivě napsaná a přečtete ji za pár hodin. Vypráví nám zde příběh z „minulosti“ a „současnosti“ a je tedy zajímavé přemýšlet o tom, která postava v minulosti je vlastně která v přítomnosti. Postavy mají totiž přezdívky, které se v průběhu žití v domě změnily. Což může být matoucí, vystupuje zde poměrně hodně postav a chvíli mi trvalo spojit si svoje představy o jejich vzhledu s jednotlivými přezdívkami. Na konec jsem to ovšem zvládla a ve finále pro mě bylo překvapením, že jsem si jednotlivé postavy zvládla i poměrně oblíbit.

Sečteno podtrženo – od knihy jsem upřímně příliš nečekala, ale nakonec jsem z ní byla neskutečně nadšená a dokonce přemýšlím o dokoupení dalších dílů. Pokud YA běžně nečtete, mohla by si vám kniha líbit. A pokud YA čtete, ale máte chuť na něco „dospěláckého“, můžete po ní také sáhnout, protože na mě působí tak trochu jako mezistanice mezi YA a světem dospělé literatury. Určitě to ale nebude knížka pro každého – příběh pro vás může být skrytý, ale pokud ho objevíte, zamilujete si ho. Osobně úplně nechápu poměrně nízké hodnocení knihy. Mně se vážně líbila a dávám jí 70%.

čtvrtek 14. prosince 2017

"Pětka" - Pět mých nejoblíbenějších klasik

prosince 14, 2017 13 Comments

Zdravím Vás u nového článku a tentokrát u úplně nového formátu, který jste u mě na blogu ještě neviděli. Teď se na něj můžete těšit tak trochu pravidelně. V těchto článcích vám vždy představím (nečekaně) pět knih na určité téma. Dnešní téma je Pět mých nejoblíbenějších klasik. Můžete se ale těšit například i na mých pět nejoblíbenějších hororů, pět nejhorších knih, pět nejsympatičtějších a naopak pět nejméně sympatických postav... Doufám, že se Vám tyto články budou líbit a třeba díky nim objevíte nové knihy, které byste si rádi přečetli.

Osobně jsem velký milovník klasických děl. Definovat „klasickou“ literaturu není úplně jednoduché a každý má tu hranici „klasik“ a „neklasik“ někde jinde. Já bych tedy pro tento článek „klasiky“ pojala jako synonymum „povinné literatury“.




5. Jiří Weil – Život s hvězdou

Román vypráví o židovském úředníkovi, který se skrývá před transportem na předměstí a žije v očekávání nevyhnutelné smrti. V kritickém okamžiku se vzchopí a rozhodne se zápasit o svůj život.
 


V mých Top 5 klasikách se objeví i česká kniha, ano. Život s hvězdou jsem si vybrala jako četbu k maturitě a byla jsem z ní nadšená. Dle mého je moc málo známá na to, jak skvělá je. Je pravda, že asi není pro každého, ale pokud vás zajímá život lidí za druhé světové a nejste posedlí akčními scénami, kniha by se vám mohla líbit. Jde o dojemný příběh, který je o to děsivější, že se v něm nalézají autobiografické prvky. Za mě jedna z nejlepších českých knih – rozhodně byste si ji měli přečíst a určitě bych ji doporučila i jako maturitní četbu. Je krátká, ale úžasná.


4. Arthur Conan Doyle – Pes Baskervillský

Detektiv Sherlock Holmes se svým přítelem a pomocníkem doktorem Watsonem vyšetřují případy záhadných úmrtí na venkovském panství v pochmurné vřesovištní krajině. Kdo měl zájem na smrti sira Charlese, dobrosrdečného mecenáše zdejšího nehostinného kraje? Je oním vraždícím monstrem skutečně nepolapitelný děsivý pes? Jedinečné líčení atmosféry tajemství a hrůzy z událostí, které se zdánlivě vzpírají lidskému chápání, vychází u této nejznámější anglické detektivky z principů gotického románu.

Jakožto milovník detektivek by bylo vážně divné, kdyby se v seznamu „klasik“ neobjevil Sherlock Holmes. Neskutečně čtivé, napínavé a chytré. To je to, co na „Psu“ oceňuji. Musím však říct, že díky knize nesnáším seriál – dle mého nemá s Sherlockm absolutně nic společného. :-D A film toleruji jen kvůli Downeymu, protože ho mám ráda, jinak vlastně to samé. Z postaršího elegána je tu udělaný „ninja“. No co si budeme, ovšem kniha je skvělá. Neskutečně se mi líbí prostředí ve kterém se odehrává. Jeho mrazivost na mě opravdu při čtení působila neskutečně.




3. Thomas Hardy – Tess z d'Ubervillů

John Durbeyfield zjistí, že je potomkem rodu D'Urbervillů, jednoho z nejstarších rodů v celé Anglii. Nedaleko jejich rodné vesnice bydlí žena jménem D'Urbervillová, o níž se John se svou ženou Joanou domnívají, že je jejich vzdálenou příbuznou. Vyšlou tedy svou dceru Tess, aby se k staré paní přihlásila jako příbuzná. Tessiným úkolem bylo požádat o finanční pomoc, nebo o nějaké zaměstnání...

Na třetí místo jsem zařadila knihu od anglického velikána Thomase Hardyho. K této knize jsem se dostala poměrně nedávno, ale naprosto mě ohromila. Vzhledem k tomu, že Hardy je často přiřazován k mé milované Austenové, čekala jsem prakticky červenou knihovnu, ale nebylo tomu tak a kniha mě naprosto ohromila. Hardy zde perfektně popisuje život hlavní hrdinky Tess. Popis je velice naturalistický a nečekejte žádnou oddychovou romantiku. Jde o „drsnou“ knihu. Hardy se s osudy hlavní hrdinky rozhodně nepáře. Kromě nejrůznějších osobnostních rysů vás autor seznámí s anglickým venkovem i městským životem devatenáctého století.


2. Jane Austenová – Pýcha a předsudek

Autorka líčí klidný a ničím nerušený život, všední radosti, zábavy a starosti. Rodinný klid bývá narušen zejména tehdy, když jsou v rodině dcery a na obzoru se objeví možný ženich. Vdavky jsou pro ženu v této době jedinou možností zaopatření a proto je nutné důmyslné splétání sítí kolem kandidáta ženitby. Autorka dává svému románu ironický podtext. Všechny postavy románu - stoický pan Bennet, jeho energická manželka a pět dcer vstoupily již dávno do podvědomí čtenářské veřejnosti...
 


Již zmiňovaná a mou milovaná Jane Austenová. Oddychová četba plná boje za ženství. Zároveň však o touze po lásce. Výborné a nadmíru sympatické postavy, krásné popisy anglického venkova. To je Austenová. Pýcha a Předsudek je mým nejoblíbenějším dílem od ní, právě i díky postavám. Miluji jak Elizabeth tak pana Darcyho. Jejich příběh je Klasikou s velkým k. Podle mě by ho měla znát každá žena. U knížky si odpočinete, najdete zde i pár hlubších myšlenek, ne sice tolik jako u Hardyho, ale i tak vám dá kniha trochu něco na víc a pro mě je to prostě srdcovka, kterou budu doporučovat na každém kroku.



1. Ken Kesey – Vyhoďme ho z kola ven

Nové vydání nejúspěšnějšího románu amerického autora, který se v 60. letech stal spisovatelskou ikonou květinových dětí. Kesey vypráví příběh nezkrotného opozičníka McMurphyho, muže, který radši než do pracovního tábora nastoupí do sanatoria pro choromyslné a začne tu zavádět vlastní, svobodnější pravidla života. Protivníkem je mu sestra Ratchedová, která by šla přes mrtvoly, jenom aby zákon a předpisy nikdo nepřekračoval. Nezkrotný McMurphy se jí postaví i za cenu té nejvyšší oběti, aby svým spolupacientům (spoluvězňům) dokázal, že vnitřní svoboda je nezcizitelná. Filmová adaptace režiséra Miloš Formanovi z roku 1975 získala pět Oscarů.


Pomyslné první místo v mém žebříčku klasických děl obsazuje jedna z novějších knih. Vyhoďme ho z kola ven jsem objevila díky maturitě a naprosto jsem si ho zamilovala. Já věděla jak moc dokonalé to bude, ale že až tak moc? Opravdu ke knize nemám slov. Tohle je kniha, kterou by si měl přečíst opravdu každý. Nejen, že se zde dočkáte až depresivně detailního popisu psychiatrických léčeben v USA, ale dočkáte se zde i
neskutečně silných charakterů jednotlivých hrdinů, včetně snad největší knižní záporačky všech dob - sestry Ratchedové. Podle mě je to jedna z nejsmutnějších knih, ale zároveň nejmilejších a nejusměvavějších. Jak vidíte, kniha ve mně vyvolala rozporuplné pocity, ale také pocit dokonalosti. Takové pro mě Vyhoďme ho z kola ven je. Rozhodně byste si ho měli všichni přečíst!

neděle 10. prosince 2017

Všem statečným se odpouští - Chris Cleave

prosince 10, 2017 3 Comments


Ve válce je odvaha laciná a shovívavost nepříliš populární.“ Píše se rok 1939, Velká Británie vstupuje do války a mladá socialistka Mary se rozhodne, že se jako dobrovolnice připojí k britskému válečnému úsilí. Začne učit děti, které měly být evakuovány z Londýna, ale nepřijala je žádná z venkovských rodin, protože jsou postižené, mentálně zaostalé nebo – jako v případě Maryina oblíbeného studenta Zacharyho – mají černou pleť. Toma, který výuku organizuje, velmi zasáhne, když jeho nejlepší přítel Alistair vstoupí do armády. Alistair je umělecký restaurátor a nikdy nevypadal na to, že jej válka lákala. Je to až Mary, kdo dokáže Toma přivést na jiné myšlenky, a v nejisté době jejich profesionální vztah brzy přeroste v něco víc. Když se navíc Mary setká s Alistairem, ocitnou se všichni v tragickém milostném trojúhelníku. Zatímco kolem nich padají bomby a boje se stupňují, musejí se vypořádat jak se svými city, tak s vidinou nového světa, který je zcela odlišný od čehokoli, co dosud poznali. Na pozadí barvitě vylíčeného milostného příběhu Cleave umně pracuje s mnoha dalšími univerzálními motivy – hrdinstvím, soudržností, pokrytectvím, ale také neskrývaným rasismem, a hlavně morální odpovědností každého člověka v době, kdy žádné rozhodnutí není jednoduché.

Všem statečným se odpouští od Chrise Cleaveho je kniha, kterou jsem vyhrála u Knižních velryb. Musím se přiznat, že do soutěže jsem o knize neslyšela, ale po přečtení anotace jsem usoudila, že ji musím vyzkoušet. Knihy odehrávající se v druhé světové válce jsou něco pro mě. Milostný trojúhelník zněl lehce jako klišé, ale zase jsem si říkala, že by jím mohla být kniha lehce odlehčena. No, nakonec to bylo všechno trochu jinak.



Kniha nás zavede do válkou zasaženého světa a hlavně Londýna. Představí nám tři hrdiny. Mary, Toma a Alistaira. Čtenáři se dostávají pohledy na situaci hlavně od dvou – Mary a Alistaira. Ač nerada, musím přiznat, že některé Alistairovi části mě bavily o dost méně, než ty Maryiny. A tomu se divím, protože ty jeho byly doslova z „bitevního pole“. Maryina část mi však přišla zajímavější. Ukázaly mi trochu více i jinou stranu války. Milostný trojúhelník deklarovaný v anotaci se však prakticky nekoná, tedy rozhodně takový ten „klasický“, který si každý představí – a já jsem za to vlastně ráda.

Kniha je poměrně čtivá. Pokud jste však před ní tak jako já, četla YA a nebo jiné hodně čtivé knihy, bude to tady o něco složitější – logicky. Ono už vážnost tématu k tomu hodně přidá. Přesto, že jde vlastně o tragický příběh, který nám ukazuje kolik obyčejných lidí válka ovlivnila – tragicky. Kolik osudů válka rozdělila a kolik lidí definitivně poznamenala, nalezneme zde i vtipy. Jednotlivé postavy si umí udělat legraci. Obvzlášť pak Mary nejde pro ironickou poznámku daleko a to se mi líbilo. Někomu by možná čtení mohly znepříjemňovat rozsáhlé pasáže myšlenek jednotlivých postav. Někdy jsou i poměrně nejednoznačné a člověk nad nimi musí myslet – a to pro mě bylo příjemnou změnou. Rozhodně nejde o knihu, která by byla pro každého. Nejde o žádnou vyloženě těžkou četbu, ale nejde ani o nic lehkého.

Kniha ve mně zanechala strašně moc různorodých pocitů. Rozhodně o ní však musím stále přemýšlet a to už to je několik dní, co jsem knihu dočetla. Další myšlenky, na které mě navedla jsou jednoznačně ty o normálních lidech, které válka zničila, třeba jen psychicky a o párech, které kvůli ní byly odděleny, či nadobro změněny.

Dle mého názoru jde o dobrou knihu pro čtenáře, kteří mají už trochu něco načteno. Někomu, kdo čte jen YA literaturu může kniha přijít těžší, nepřehlednější. Takové názory jsem na ni četla. Já se v ní orientovala dobře. Mám z ní smíšené pocity, proto se mi i tato recenze nepsala úplně jednoduše. Kniha mě na jednu stranu uchvátila a na druhou se mnou otřásla... Hodně dobrý čtenářský zážitek! Knihu bych ohodnotila na 75%. A rozhodně bych ji doporučila.